Škola v Radosticích

Budova bývalé školy je dominantou radostické návsi od roku 1910. Vyučování na ní bylo ukončeno dva roky po přičlenění Radostic k městu Borovany, v roce 1977. Od té doby mnoho let chátrala, svému účelu znovu slouží od roku 1994, kdy byla slavnostně předána jako rekreační zařízení Speciálně pedagogickému centru pro sluchově postižené z Českých Budějovic. Zajímavá a mnohdy strastiplná historie téměř 100 let staré budovy, která je i dnes pýchou návsi, je obsahem této kapitoly.

Obecná škola v Radosticích - historie a současnost

Škola v současné podobě

V dobách dávno minulých, v polovině 19. století, byly Radostice samostatnou obcí, k níž náležela obec Záluží (dnešní Trocnov). Vyučování mladých hochů se věnoval výměnkář v č.p. 26, jistý pan Hynájek, který chlapce zval k sobě domů, kde jim vypravoval o historii a o přírodě, ačkoli sám se neuměl vlastně ani podepsat. Jemu dík, protože to byl první krůček ke vzdělávání v Radosticích. Jeho pokračovatelem byl krejčí Tomáš Vacek, který se naučil číst, psát a počítat na vojně a po návratu si pronajal v pazderně pod vsí byt a přivydělával si odpoledním vyučováním. Později se učebna přemístila k Pubalům (obě tato stavení vyhořela).

V roce 1869 byl vydán zákon, kterým se ustanovila pravidla vyučování v obecních školách a Tomáš Vacek musel na nátlak četníků přivýdělku zanechat. Děti z Radostic musely chodit spolu s dětmi ze Záluží do ledenické školy (k Ledenicím byly Radostice přidruženy farností). Samostatné vyučování začalo v Radosticích v roce 1909 v domě č. 19 u pana Tomáše Staška. Učitelem se stal Jan Žáček z Borovan, který odtud také denně docházel. Ten začal psát první školní kroniku, ze které dnes můžeme čerpat informace o historii školy. Zároveň s vyučováním u Stašků začala místní školní rada (předseda byl starosta Martin Zabilka) uvažovat o nové školní budově. Zadání stavebního plánu bylo svěřeno podnikateli Karlu Kazdovi z Trhových Svinů, který stavbu navrhl s rozpočtem 44.257,54 Korun, což však byla částka příliš vysoká. Nového zadání plánů se proto ujali bratři Kovaříkové z Českých Budějovic a za odměnu 200,- Korun vypracovali plán s rozpočtem 28.488,13 Korun. V prosinci 1909 byla stavba schválena a byl vypsán konkurz na jejího stavitele. Ten vyhrál Prokop Kyslík z Trhových Svinů, který položil první základní kámen nové školy 14.března roku 1910. Nový školní rok už měl začínat v budově nové, stavba šla však pomalu a tak vyučování začalo 16.9.1910 znovu u Stašků. Škola byla dostavěna v říjnu. Slavnostně vysvěcena byla dne 30.10.1910 a 5.listopadu děti poprvé zasedly do jejích lavic. Starosta Zabilka věnoval škole část svého pozemku, kde byl v dalších letech vysázen ovocný sad a nadělány záhonky. Další rok byla ustanovena nová školní rada, jejíž předsedou se stal nový starosta Josef Smolík (v radě dále zasedal školdozorce Tomáš Kutiš, František Homr, František Crkva a Josef Beneda ze Záluží).

V roce 1911 byly také do Radostic přeškoleny děti ze Záluží. Zatímco v prvním vyučovacím roce čítala jednotřídka 70 dětí rozdělených do 3 oddělení, v roce 1911 už musela být zřízena druhá postupná třída. Od počátku vedl Jan Žáček žákovskou knihovnu, která se postupně rozrůstala o nové knihy. S novou školou musel být vypsán i konkurz na nového správce školy. Přihlásilo se 13 žadatelů, mezi nimiž zvítězil v počtu odsloužených let učitel v Poříčí Jan Čížkovský, který byl řídícím učitelem v Radosticích do roku 1925. Jan Žáček vyučoval poté ve druhé třídě.

Po vzniku samostatného Československa se i v Radosticích začal rychle rozvíjet společenský život. Zasloužil se o to mladý vlastenecky naladěný učitel Bohuslav Petřík (nar. 1893), který po svém příchodu v září 1919 začíná ve vsi organizovat kulturní život. Téhož roku byly na návsi v rámci "stromové slavnosti" vysázeny do čtverce 4 lípy, pojmenované jako "stromy svobody", mezi nimi stojí od roku 1920 pomník obětem 1.světové války. V roce 1920 už školu navštěvovalo 108 žáků (46 chlapců, 62 dívek). Vyučování začínalo v půl deváté a s přestávkou na oběd trvalo mnohdy až do 4 hodin. Děti však měly letní volno od června do října, protože musely vypomáhat při práci na polích. V roce 1922 odjel Bohuslav Petřík na hospodářský kurz do Tábora a po jeho návratu byla zřízena Lidová škola hospodářská, do které nastoupilo 26 žáků. Vyučování probíhalo v pondělí, ve středu a v sobotu odpoledne a žáci se učily hospodářským činnostem. Dívky učila M.Petříková ruční práce.

Bohuslav Petřík zřídil muzikantský sbor, z něhož později vzešli zdatní hudebníci a položil základy ochotnickému divadelnímu souboru. Zasloužil se i o první kroniku Radostic, zajímal se o jejich dávnou historii a díky němu dnes snáze rozplétáme historické kořeny založení obce. V lednu roku 1925 odchází do penze Jan Čížkovský a Petřík je pověřen prozatímní správou školy. V tomto roce do Radostic přijíždí výprava ze Slovenska, která zde má čerpat zkušenosti učitelské profese, neboť na Slovensku bylo po vzniku samostatného státu vzdělávání prostých obyvatel v úplných začátcích. V témže roce Petřík zakládá i místní lidovou knihovnu.

O dva roky později byl vypsán konkurz na definitivního správce školy. Do konkurzu se přihlásil i Petřík a i když se místní školní rada za něj postavila, nakonec byl zemskou školní radou na místo řídícího navržen učitel ze Zlivi Antonín Jankovský. Petřík se stal řídícím učitelem v Čížkově u Blovic v okrese Plzeň a svůj odchod z Radostic, které si zamiloval, velmi těžce nesl. Za svoji všestrannou činnost ve prospěch obce byl v tomto roce obecním zastupitelstvem jmenován čestným občanem. 31.srpna 1927, kdy odcházel na své nové působiště, loučil se s naší vesnicí takto:
"Loučím se nerad s obcí, kde strávil jsem osm let při práci věnované cele povznesení obce. Odcházím s přáním, aby obec našla v mých nástupcích vždy jen dobré učitele a vychovatele mládeže ale i schopné a pilné pracovníky v každé snaze vedoucí k mravnímu a hospodářskému povznesení obyvatelstva." Pro obec a pro národ však měly přijít mnohem horší časy.
Když v roce 1934 odchází Jankovský, na místo správce školy je znovu vypsán konkurz. Do něj se opět přihlásil Petřík, kterého jednoznačně navrhovala školní rada. Z osmi žádostí však zemská rada vybrala učitele Františka Novotného s odůvodněním, že má odslouženo více let (Novotný učil 24 let, Petřík "pouze" 23 ...). Doba se změnila a s ní i lidé. Přišla temná doba pro český národ.

Mobilizace v září 1938 převrátila život v obci naruby, po vzniku Protektorátu přišla přísná nařízení a školní direktiva. Školství bylo centralizováno. Od roku 1939 se v kronice objevují jen strohé informace o dění ve škole, prosté jakéhokoli subjektivního dojmu. Dozvídáme se o zákazech a nařízeních, o uhelných prázdninách (kvůli nedostatku uhlí během války se v zimních měsících nevyučovalo), ošacovacích akcích a pohybu učitelů a dětí. Dle nařízení okresního školního výboru byla v roce 1940 pamětní kniha zapečetěna. Řídící učitelé byli nuceni psát do nové školní kroniky, která byla zcela podřízena nacistické ideologii. Zmiňované zápisy z válečných let opsal František Novotný z protektorátní kroniky v květnu 1945 do té původní a připojil k nim vysvětlení a doplnění o skutečném dění na škole. Zmiňuje se zde o tom, jak Gestapo při jedné z kontrol seřezalo žákům konce psacích tužek, protože byly ozdobeny modrým a červeným proužkem. Vzpomíná, že nápis "Volksschule", visící nad vchodem, německy neznalé děti četly prostě: vochechule... Vyučování dějepisu bylo v té době zakázáno. Učilo se jen v němčině, pouze 7 hodin týdně. Učitelé museli povinně navštěvovat kurzy němčiny v Ledenicích. Všechny české učebnice, obrazy, prapory byly zabaveny a vyučovalo se bez nich (později byly zavedeny knihy německé).

24.června 1945 proběhla ve vsi oslava konce války. Projev Františka Novotného je v kronice ocitován celý, uvádím krátký úryvek:
"... Školáci a školačky! Po dobu války jsme Vás učili, ale nesměli jsme ani slovem zmiňovati se Vám o krásných dějinách naší vlasti - praotci Čechovi, Krokovi, Libuši, sv. Václavu a dále Husovi, našemu hrdinovi Žižkovi z Trocnova, Jiřím z Poděbrad, drahém tatíčkovi Masarykovi a presidentu Benešovi. Nyní Vám to nahradíme. Vaše oči uviděly těžkou porobu našeho drahého národa, uviděly a uvidí ještě jeho slávu. Vaše srdečka zakřiknutá musí se rozbouřiti jako vlnobití moře jen pro druhou Vaši maminku - vlast. Až jednou dospějete, vypravovati budete svým dětem a přeji Vám, by dočkali jste se, by ještě svým vnukům, co vykonal náš národ pro své osvobození, jakých obětí přinesl a jak trestá se zrada na svém národě."..."Obracím se k Vám, naše mládeži. Vy vezměte prapor náš a neste ho hrdě vzhůru a nezapomeňte, že musí vždy vláti na českém nebi ...."

Po válce docházelo do školy 58 dětí, v první třídě byly 2 postupné ročníky, v druhé třídě další 3. Ostatní ročníky byly zrušeny, protože žáci začali docházet do měšťanské školy. V květnu 1948 bylo zásluhou učitele Jaroslava Reithmayera, za přispění obce a občanů, postaveno jeviště pro loutkové divadlo a k Svátku matek bylo sehráno představení. Od dalšího školního roku se změnil název školy z "obecné" na "školu národní". Titul řídícího učitele byl změněn na ředitele. Zdejší žáci se v dubnu 1949 zúčastnili rozhlasového natáčení scény "Smrt nesem ze vsi", ve které zinscenovali starý zvyk utopení Smrtky (den předtím obřad prováděn u rybníku Čekánku). V roce 1950 bylo ustanoveno Sdružení rodičů a přátel školy (SRPŠ). Na konci roku 1951 odešel do penze F. Novotný a od září se stal novým ředitelem Josef Voda, dosavadní ředitel národní školy v Šalmanovicích.

Na konci roku 1955 se objevují poznámky o nutnosti oprav na školní budově, MNV však na ně nemá finance, vyhověno nebylo ani žádosti o dotaci na ONV v Trhových Svinech. Až během roku 1957 byl do školy instalován vodovod a v dalším roce nakoupeny nové lavice a židle. V roce 1961 se znovu mění název školy z "národní" na "Základní devítiletá škola 1.-5. ročník v Radosticích", zároveň se mění územní samospráva, okres Trhové Sviny je přičleněn k Českým Budějovicím. Během prázdnin se konečně částečně opravila fasáda budovy, ovšem vlastními brigádníky ze vsi. Počátkem 60.let počet dětí značně klesl. Dvoutřídka byla sloučena na jednotřídku, ve které se učilo 32 dětí. Do uvolněné třídy byl umístěn dětský útulek. Kuchyně pro něj byla zřízena v místnosti bývalé lidové knihovny, vychovatelkou v něm byla manželka ředitele školy Miroslava Vodová. Útulek byl zrušen v roce 1963 a v dalším roce byla znovu ustavena druhá třída. Ta však trvala opět jen do roku 1967. Počet dětí tehdy klesl na 20, v roce 1969 jich bylo už jen 16. Josef Voda byl přeložen a ředitelkou se stala Alena Protivánková. Ta se o dva roky později provdala a poslední ředitelkou na škole se stala Božena Korbelová. Dětí stále ubývalo, na opravu školy nebyly peníze. I ze zápisů ze 70.let je zřejmé, že původní nadšení na škole bylo pryč a že snad ani nebyla chuť a snaha školu zachovat. V roce 1975 se Radostice staly osadou Borovan a to byl pro školu zřejmě začátek konce. Nemělo už smysl ji udržovat. 30.června 1977 se v kronice objevuje strohý zápis: Škola v Radosticích zrušena. Žáci přecházejí do Základní devítileté školy v Borovanech ...

V osmdesátých letech budova školy chátrala. Její osud vylíčil v kronice pamětník František Stašek, který byl v letech 1990 - 1996 předsedou osadní rady:
"Budova naší školy v Radosticích, vybudovaná našimi předky v roce 1910, byla po celá desetiletí ozdobou naší vesnice. V celém okolí se v té době nenacházela hezčí školní budova než byla radostická. Bohužel po ukončení vyučování nenašel se žádný odpovědný člověk, který by rozhodl o vhodném využití této budovy. MNV Borovany, který byl v té době jejím majitelem, neprojevil zájem tuto budovu využít k vhodným účelům a ani ji udržovat. Z tohoto důvodu ji asi v roce 1984 nabídl zemědělskému družstvu v Borovanech ku zřízení bytů pro členy družstva. V přípravě na toto nesmyslné využití byla budova rekonstrukčními pracemi značně devastována. Po zvážení problémů spojených s přestavbou na bytové jednotky (vysoké stropy, vysoká okna a podobně) bylo od tohoto záměru upuštěno. Budova byla řemeslníky opuštěna v téměř havarijním stavu a ponechána svému osudu. Do budovy zatékalo střechou i rozbitými okny a zdálo se, že dílo zkázy bude v krátké době dokončeno - Radostice budou mít uprostřed vesnice zříceninu."

Naštěstí přišel 17. listopad 1989, který přinesl změnu politické situace. Jako osada Borovan bez samostatného rozpočtu však nemohla obec provést potřebnou nákladnou rekonstrukci. Naštěstí nově zvolený starosta Borovan PhDr. Stanislav Malík uznal právo obcí samostatně o sobě rozhodovat a v rámci demokratických voleb byly ve všech osadách ustanoveny osadní rady, v jejichž čele stanul předseda. Spád událostí vylíčil František Stašek ve zmiňovaném zápise ve školní kronice takto:

"Kromě vyřizování ostatních záležitostí, týkajících se naší vesnice, viděl jsem před sebou hlavní úkol - školu a její využití. Pro malý počet školou povinných dětí v naší vesnici nebylo možno počítat s obnovou vyučování na naší škole a proto ani s finanční podporou pro obnovu budovy ze strany školství. Člen osadní rady pan František Mráz, zaměstnaný v Č. Budějovicích, získal informace, že Zvláštní internátní škola pro neslyšící děti v Č. Budějovicích hledá vhodný objekt, který by mohl být využíván jako rekreační zařízení pro děti odkázané pouze na život v internátě. Po zvážení situace nabídli jsme pro tento charitativní účel naši školu."..."Po projednání této záležitosti se starostou Borovan PhDr. Malíkem bylo rozhodnuto, že budova bude ZIŠ dlouhodobě pronajata za podmínek, že zajistí ze svých prostředků opravu budovy a její řádnou údržbu po dobu pronájmu."

Stašek v textu dále popisuje problémy, které se objevily při zpracovávání projektu rekonstrukce a těžkosti související se získáváním finančních prostředků na základní opravy budovy. V tomto složitém období byla mezi občany v obci uspořádána sbírka, která sice přinesla nějaké finance, na opravu to však bylo zoufale málo. Ředitelka ZIŠ paní Ludmila Valentová se snažila získat prostředky formou dobrovolných příspěvků. Díky úsilí nového ředitele ZIŠ Mgr. Václava Kvítka a přednostky Okresního úřadu v Českých Budějovicích JUDr. Marie Motyčkové (provd. Krybusové) se podařilo dát dohromady částku, která nakonec umožnila pokračovat v rekonstrukčních pracích na budově. OÚ České Budějovice přispěl částkou 500.000,- Kč, peněžitou pomoc nakonec nabídlo několik dalších firem a organizací, mezi nimi například Privatizační fond 1.Investiční, Jihostroj, Calofrig Borovany, Budějovický pivovar Budvar, Tenisový kroužek vedený J.Vlachem, charitativní organizace z Pasova a Lince; JČE poskytla zdarma materiál v hodnotě asi 100.000,- Kč, místní svaz žen přispěl na obnovu kříže, organizace Konfederace politických vězňů a Klub angažovaných nestraníků konali se sbírky na nejrůznějších místech Českobudějovicka, ve 111 kasičkách se za 14 dní vybralo 36.536,- Kčs a několik stříbrných předmětů, dokončení prací nakonec podpořil částkou 200.000,- Kč i MěÚ Borovany. Celková suma rekonstrukce se vyšplhala ke 3.000.000,- Kč.

Poslední odstavec v kronice školy napsal pan Stašek takto:
"Po kolaudačním řízení mohla být 19. prosince 2004 budova předána účelu, pro který byla našimi předky v roce 1910 vybudována - výchově dětí. Jsem přesvědčen, že úsilí vynaložené na obnovu této školní budovy nebylo zbytečné. Škola je opět ozdobou naší vesnice - Radostic."
Nutno poznamenat, že škola stále velmi dobře slouží neslyšícím dětem z Českých Budějovic, které do Radostic pravidelně a rádi jezdí. Sice nemohou slyšet, ale určitě jsou vděčné za ten kousek světla, který do jejich světa vnesla krásná nová škola se zahradou v Radosticích. Stejně jako jsou občané Radostic rádi za obnovenou pýchu na návsi své obce. Posuďte sami.

V textu použity citace ze školní kroniky Radostic psané v letech 1910-1977 a 1995.