O počátcích Radostic není známo nic určitého. Jejich název se vysvětluje jako ves lidí Radostových. Osada vznikla v průběhu kolonizace buď koncem 13. nebo v první polovině 14. století. Vzhledem k nevelké vzdálenosti od Ledenic příslušela nejspíše k tamnímu hradu, který patřil zprvu českokrumlovské a pak třeboňsko-landštejnské větvi Vítkovců. V druhé polovině 14. století náležela buď celá nebo jen z části vladykovi Lickovi ze Dvorce u Borovan, který získal napřed jeden a pak oba dvorce v sousedním Trocnově. Dne 15. března 1385 Licek prodal dva své poddané v Radosticích za 7 kop pražských grošů Janu z Rožmberka a tato prodejní listina je nejstarším známým dokladem z historie Radostic. Ještě v roce 1441 patřili hospodáři na těchto gruntech k třeboňskému panství. Dále se již nepřipomínají, Rožmberkové je nepochybně prodali.
Později připadly Radostice Řehoři Odolenovi, který trvale sídlil na tvrzi ve Slavkově. Ten je z nedostatku hotových peněz 16. listopadu 1482 prodal Anně z Hlohova, vdově po Janovi z Rožmberka s tím, že po její smrti připadnou opatu a konventu kláštera ve Vyšším Brodě. Nechtěl se však vzdát svého dědictví na trvalo a proto si ponechal právo zpětné koupě za stejnou cenu. V česky psané listině byli vyjmenováni všichni poddaní s uvedením peněžního úroku, který platili o sv.Jiřím a sv.Havlu, a naturální dávky v slepicích. Kromě 23 poddaných, hospodařících na 14 lánech orné půdy, byli ve vsi dva mlynáři při Borovanském potoku a dva poddaní se mimo jiné zabývali ševcovským řemeslem. Ves spravoval rychtář, jmenovaný vrchností. Vybíral od poddaných platy, vykonával soudní pravomoc v menších proviněních a dbal o veřejný pořádek. S celkovým počtem 25 usedlostí patřily Radostice mezi větší poddanské osady.
Kněžna Anna z Hlohova zemřela již v roce 1483 a podle smlouvy získal Radostice vyšebrodský klášter. Tehdy patrně připadly Radostice k faře ve Střížově, i když mnohem bližší byly farní kostely v Ledenicích a Borovanech. Představitelem vzdálené vrchnosti byl rychtář, jmenovaný z řad radostických poddaných. Radostice příslušely k panství vyšebrodského kláštera déle než půl století a zdálo se, že zůstanou v jeho majetku natrvalo. Právo zpětné koupě však nezaniklo ani smrtí Řehoře Odolena. Dědická práva přešla na jeho dceru Voršilu, jejíž dcera Markéta později přijala svého druhého manžela Matyáše ze Šontálu za spoluuživatele zděděných statků. Oba manželé brzy zemřeli a dědické nároky přešly na nezletilého syna Jana. Jeho poručnice Dorota, manželka tehdejšího držitele Slavkova Buriana ze Šonova, uplatnila roku 1546 jménem sirotka nárok na zpětnou koupi Radostic. Když opat kláštera odmítl v rozporu se smlouvou z roku 1482 vyhovět, pohnala jej Dorota k zemskému soudu. Spor se vlekl několik let a nakonec byl rozhodnut ve prospěch žalující strany. V roce 1549 musel klášter přijmout nabízenou částku 333 kop grošů a Radostice vydat, nejspíše do rukou poručnice.
Nakonec se Radostice za blíže neznámých okolností dostaly do majetku Elišky Častolárové ze Dlouhé Vsi, provdané za Petra Kořenského z Terešova, která ale žila trvale v Třeboni. Roku 1574 koupila od Florentiny Slavkovské ze Šonova, provdané Voračické, polovinu Doudleb. O získání obou vsí paní Kořenské měl zájem Vilém z Rožmberka; v Doudlebech mu již dříve patřily některé pozemky a Radostice přímo sousedily s jeho poddanským městečkem Ledenicemi a se statky zrušeného kláštera v Borovanech, které připojil k třeboňskému panství v roce 1564. Eliška Kořenská vyhověla Vilémovu přání a 23.dubna 1575 mu prodala svou část Doudleb se 17 poddanými a celou ves Radostice s krčmou za částku 2989 kop grošů míš. Jestliže se koupě Doudleb uskutečnila za stejnou částku, jež za ně před rokem sama zaplatila, pak byla prodejní cena Radostic 846 kop grošů míš.
Připojení k dominiu největšího jihočeského feudála znamenalo pro obyvatele Radostic velkou změnu, bohužel k horšímu. Nový majitel měl ohromný pozemkový majetek a řada úředníků zajišťovala, aby přinášel rožmberské pokladně co největší užitek; proto dohlíželi, aby byly v plném rozsahu podchyceny povinnosti poddaných a přísně vymáhali jejich plnění. Hned po smrti Elišky Kořenské byly poddanské platy Radostických upraveny podle zvyklostí na třeboňském panství a poprvé podrobně vyčísleny v urbáři pořízeném těsně po roce 1598. Zjistilo se, že v Radosticích je stále 25 hospodářství včetně dvou mlýnů. Počet obyvatel není uveden, ale lze jej odhadnout na 220 až 250 lidí včetně čeledi.
V roce 1611 bylo pro výber zemské berně provedeno nové jednorázové ohodnocení nemovitého i movitého majetku poddaných. V Radosticích se tak odhalily velké sociální rozdíly mezi jednotlivými poddanými. Na jednoho poddaného připadalo průměrně 112 a 1/2 kopy grošů majetku. Nejchudší však měl pouze pětinu průměru, kdežto nejbohatší téměř čtyřnásobek. Sociální diferenciace byla tedy značná a musela vyvolávat uvnitř vsi napětí mezi chudými a bohatými poddanými. Nové hodnocení znamenalo čtyřnásobně zvýšení základu pro výpočet zemské berně a proto se neujalo. Je však zajímavým svědectvím o hospodářské situaci v Radosticích na samém konci předbělohorského období.
Dne 6. listopadu 1611 zemřel Petr Vok z Rožmberka, poslední člen mocenského panského rodu a jeden z nejvýznamnějších představitelů české šlechty. Osiřelý rožmberský majetek připadl z větší části dědictvím Janu Jiřímu ze Švamberka, který roku 1615 postoupil třeboňské panství svému synovi Petrovi. Nový feudální pán se aktivně podílel na přípravě povstání českých stavů proti Habsburkům v roce 1618 a Třeboň se stala opěrným bodem stavovských vojsk v jižních Čechách. Císařská strana měla své středisko v Českých Budějovicích, odkud početná posádka podnikala výpady, aby si zajistila zásoby a získala kořist. Cílem byly především statky císařova protivníka, tedy třeboňského panství. Petr ze Švamberka zemřel již v roce 1620, ale Třeboň zůstávala i nadále obsazena stavovskými vojáky a odolávala útlakům i obléhání až do února 1622, kdy teprve kapitulovala. V té době utrpělo celé třeboňské panství těžké škody vinou žoldnéřů obou válčících stran, kteří na bezbranných poddaných vymáhali potraviny a peníze a když nedostali, co žádali, mstili se pleněním, násilím na lidech a pálením jejich obydlí. Těmto hrůzám války neunikly ani Radostice, ležící při frekventované cestě. Z 25 usedlostí bylo vypáleno 11 hospodářství a jeden mlýn, o ztrátách na životech prameny mlčí.
Po bitvě na Bílé hoře byl švamberský majetek konfiskován a třeboňské panství si vyhradil císař Ferdinand II. pro sebe; v roce 1625 je daroval svému synovi Ferdinandu III., tehdy již českému králi. Ferdinand III. je postoupil roku 1637 svému švagrovi polskému králi Vladislavovi a jeho manželce Cecilii Renatě. Po sedmi letech je sice opět vyplatil, ale již v roce 1647 opět zastavil svému bratru Leopoldu Vilémovi. Z jeho rukou se třeboňské panství dostalo do majetku hraběte Jana Adolfa ze Schwarzenberku. Obyvatelé Radostic o těchto změnách své feudální vrchnosti sotva věděli, pro ně byli nejvyššími pány hejtman panství a jeho úředníci. Měli dost starostí s obnovou svých hospodářství, s plněním povinností, které na nich vrchnostenská kancelář vymáhala, i s nucenou rekatolizací.
V souvislosti s připravovanou reformou berního systému byl v letech 1654 - 1655 proveden podrobný soupis veškeré poddanské půdy, zaznamenaný v nejstarším zemském katastru, tzv. berní rulli. Ačkoliv více než třetina Radostic byla válkou zničena, komise ohodnotila celkovou situaci ve vsi optimisticky: "Tito lidé dobře sedí a mimo svý role ještě k tomu pustý grunty drží a je osívají, půda hrubě dobrá, vejnosná." Roku 1660 stal se Jan Adolf ze Schwarzenberka majitelem třeboňského panství a pro obyvatele poddanských vesnic začala další etapa jejich těžkého života. Trvala skoro dvě staletí, z nichž polovinu poznamenal stupňující se feudální útlak.
Ještě koncem 17. století stály v Radosticích dva statky pusté. Ostatní usedlosti zničené vypálením byly již znovu vystavěny, ale nikoliv na místě původních stavení, nýbrž v zadní části parcel na někdejším sadu. Tím se náves podstatně rozšířila a postupně nabyla dnešního rozsahu.Ve vsi byla krčma, v níž rychtář čepoval pivo a kořalku, které povinně odebíral z třeboňského zámku. Bylo to zvýhodnění za to, že v obci prosazoval příkazy vrchnosti. V průběhu 18. století byl venkovský lid a tedy i obyvatelé Radostic vystaven mimořádně tvrdému zatížení. Museli pracovat na panském, aby splnili svou povinnost vůči vrchnosti, a na svém, aby uživili své rodiny a získali peníze na dávky a kontribuce. Obojího postupem doby přibývalo, takže poměry poddaných se stávaly nesnesitelné. K tomu přistupovala další omezení práv a svobod, jimiž si vrchnost zajišťovala pracovní síly pro své dvory. Poddaní se nesměli bez jejího souhlasu stěhovat do jiné vsi nebo na jiné panství, ženit se a dávat své syny na řemeslo nebo studovat.
Jisté zlepšení situace poddaných přineslo až vydání nového robotního patentu z 13. srpna 1775, který stanovil maximální rozsah robot, a pak zrušení nevolnictví 1. listopadu 1781, poskytující poddaným jistá práva. Poddanský vztah k vrchnosti však zůstal nezměněn. Podle nového patentu byl rozsah robot odstupňován podle výše kontribuce, jež poddaní odváděli v roce 1773. Pro poddané byl výhodnější, takže mu dali přednost před starší praxí. Císař Josef II. měl v úmyslu provést novou berní a urbární reformu, v níž by byly veškeré povinnosti poddaných včetně robot převedeny na peněžité platy. Přípravy na zavedení nové úpravy berní a dávek probíhaly několik let než mohla být vyhlášena k 1. listopadu 1789.
V rámci příprav na reformu se uskutečnilo přesné zjišťování všeho pozemkového majetku tzv. josefinský katastr. Od starších fasí se lišil tím, že za základ soupisu byly vzaty jednotlivé kusy polí, luk, pastvišť a lesů, které byly přeměřeny a očíslovány podle položení, na která bylo rozděleno území každé obce. Pozemky v Radosticích se rozkládaly v osmi položeních: vlastní obec, Proti Cikánovskému dvoru, K trůbám, Padělky, Klínový, Nadatky, K Pýkovu a Borek. Jednotlivé parcely se určovaly odkazem na sousední a jejich majitele a s použitím již vžitých místních jmen. Pole se jmenovala např.: Zahrady, Záhumenice, Vejhon, Trůba, Klínová, Skalnice, Tymence, Noviny, Pykov, Společnice, Obřtat, Újezdiště atd. Lesy měly názvy Beránky, Borek, Obcízny, Parýzí a Trocnovský. K obci patřily rybníčky Čekánky, Chobot (Dolní) a Vydýmač (Karbův). Přímo v obci byla zavedena nová čísla popisná 1 - 31. Usedlostí bylo méně, protože čísla byla přidělena i obecní pastoušce, kovárně, plánovanému verštatu (dílně), pazderně a dvěma výměnkářským chalupám. Roku 1785 byla k Radosticům přivtělena sousední ves Záluží s 14 popisnými čísly, k níž se počítal také dvůr v Trocnově, patřící borovanskému klášteru.
Dříve než bylo možné uvést novou reformu v život, císař Josef II. 20. února 1790 zemřel. Šlechta, které hrozila ztráta bezplatných pracovních sil, prosadila, že císařův nástupce Leopold II. již 9. května reformu opět zrušil a obnovil tereziánský robotní patent z roku 1775. Poddanství trvalo dalších bezmála 60 let a bylo definitivně zrušeno až v revolučním roce 1848 zákonem říšského sněmu ze 7. září. Poddaní, tedy i radostičtí, však museli svou vrchnost částečně odškodnit tzv. vyvazením ze svých dřívějších finančních a robotních povinností. Náhrada činila třetinu odhadnuté hodnoty zrušených břemen a hospodáři ji spláceli dlouhá léta. Později se museli vykoupit i z někdejších povinností vůči kostelu, faráři a škole v Ledenicích. Teprve po roce 1848 se bývalí dědiční nájemci gruntů, na nichž hospodařili celá staletí, stali jejich skutečnými vlastníky. Zrušením veškeré pravomoci vrchnosti zanikla také instituce vesnických rychtářů a konšelů dosazovaných majitelem panství a místo nich si obyvatelé vesnice začali volit vlastní zastupitelstvo. Tak skončilo velmi dlouhé a strastiplné období vývoje Radostic ze feudalismu.
Text citován z časopisu Výběr při Historickém klubu Jihočeského muzea (rok 1986), autor: Karel Pletzer, CSc.
Text je zkrácen.
V průběhu druhé poloviny 19. století se situace v českých zemích začala měnit. Zrušením poddanského vztahu začaly i na venkov pronikat pokrokové vlastenecké myšlenky, které ovládaly celou Evropu. V té době Radostice vypadaly úplně jinak než dnes. Náves byla rozryta velikou strouhou a několika rybníčky. V letech 1867 až 1869, kdy probíhala výstavba železnice pod vsí (vedla z Českých Budějovic do Vídně), byla obec neopatrností dělníků poškozena několika požáry. Někdy v té době se už ale započal rozvíjet společenský život, který měl obci v budoucnu přinést očekávaný rozkvět. Prvním krůčkem k němu bylo prosté vyučování dětí, kterému se začal ještě před rokem 1850 věnovat u sebe doma výměnkář v č.p. 26 pan Hynájek. Jeho následovník krejčí Tomáš Vacek si pro tyto účely dokonce pronajal byt v pazderně pod vsí. Změnil to až rok 1869, kdy se ustanovila pravidla vyučování v obecních školách a děti z Radostic začaly chodit do školy v Ledenicích. Pokrokové smýšlení obyvatel Radostic definitivně potvrdilo založení Svazu dobrovolných hasičů v roce 1895, o něž se zasloužil tehdejší starosta Tomáš Smolík a vystudovaný rolník Jakub Šnejd.
Hasiči se stali v Radosticích významným spolkem, organizovali plesy a masopustní průvody, podíleli se významně na modernizaci obce a podněcovali obyvatele ke společné práci. Měli vliv i na dvě nejvýznamnější události ve vsi před světovou válkou. Tou bylo založení Spořitelního a záložního spolku - kampeličky v roce 1906 (pozn. tehdy "Reifeisenky") a hlavně stavba a otevření vlastní obecné školy v roce 1910. V té době byla její budova ozdobou a pýchou Radostic. Poklidný život sice na 4 roky přerušila válka, ze které se nevrátilo 17 místních občanů, ale novou naději přinesl vznik samostatného Československa. S ním se začal ve vsi rozvíjet čilý společenský život. Hlavní zásluhu na něm měl nový mladý učitel na škole Bohuslav Petřík. Aktivity, které ve vsi rozvíjel, se netýkaly pouze dění ve škole, ale zasahovaly do života celé obce a všech občanů. Při slavnosti ukončení války a vzniku samostatného státu byl odhalen pomník obětem, stojící dodnes uprostřed návsi, kolem byly vysazeny "Lípy svobody", dnes už mohutné stromy, pod jedním z nichž je zakopána láhev s pamětní listinou. Bohuslav Petřík založil úspěšný ochotnický dramatický soubor a chlapeckou kapelu, ve které vychoval mnoho skvělých hudebníků, založil i obecní knihovnu a začal psát první kroniku. On také začal poprvé pátrat po střípcích minulosti Radostic, dával dohromady zachovalé historické prameny a paměti místních lidí. V kronice podrobně líčí dochovalé zprávy z minulosti, které se mu podařilo shromáždit. Díky jemu dnes můžeme snáze rozplétat historii Radostic, která by jinak zůstala zahalena rouškou tajemství. V roce 1922 byla opět jeho zásluhou založena při místní škole Lidová škola hospodářská.
V roce 1923 byly rozděleny do té doby samostatné obce Radostice a Záluží, což znamenalo přínos pro obecní kasu a také možnost zcela samostatně rozhodovat o vnitřních záležitostech. Tehdejší starosta Josef Smolík se zasloužil o to, aby přes Radostice vedla nově budovaná silnice ze Záluží do Trocnova. Původně byla totiž plánována od železniční stanice v Záluží přes lesy rovnou do Trocnova (dnes tudy vede polní cesta). Její stavba byla dokončena v roce 1925, pro Radostice znamenala důležitý mezník. Nejenže se staly branou turistům na cestě k rodišti Jana Žižky v Trocnově, ale díky ní byla upravena a podstatně změněna náves a nabyla tak téměř dnešní podoby. Byly zavezeny strže a rybníčky, prostor místo nich byl využit jako stavební parcely a zahrady, náves byla rozšířena a upravena. Téhož roku odešel do výslužby řídící učitel Jan Čížkovský a Petřík byl prozatímně jmenován na jeho místo. Hned v roce 1927 ale ze vsi musel odejít i on poté, co neuspěl v konkurzu na nového řídícího. I když se později několikrát pokoušel se do Radostic vrátit a usiloval o místo znovu, školní rada bohužel pokaždé upřednostnila jiného kandidáta. V roce 1930 byla do Radostic zavedena elektřina - další důležitý mezník na cestě k moderní vesnici. Poprvé byla žárovka rozžata dne 25. července. Odchodem Bohuslava Petříka se ale značně ochudil společenský život. Zpestřen byl zhotovením loutkového divadla zdejším rodákem Josefem Nováčkem (otcem kronikářky Růženy Tůmové), který se svým bratrem zhotovil i jeviště, na kterém později sehráli mnoho úspěšných představení, například i Jiráskovu Lucernu. Loutky pro divadlo Nováček vyráběl sám, některé z nich se staly dokonce součástí depozitáře Národního muzea. Snahu o obnovení rozkvětu obce podpořili i místní fotbaloví a volejbaloví nadšenci, kteří dosahovali úrovně okolních větších měst. Do toho však přišla ve třicátých letech hospodářská krize, s jejíž důsledky museli na vsích bojovat i prostí občané.
Krize předznamenala tragédii mnohem větší. I v Radosticích se druhá světová válka podepsala na životech většiny občanů. Mnoho mladých lidí bylo deportováno na nucené práce do Německa a Rakouska, někteří do podniků uvnitř protektorátu, kde pracovali pro německý válečný průmysl a německé zemědělství. Na rozkaz okresního úřadu v Českých Budějovicích byly všechny pamětní knihy odevzdány do archivu v Praze (po osvobození je zpět do vsi přivezl zdejší rolník Jan Kovář). Válečná léta ve vsi byla stejně jako jinde plná strachu o své blízké a osud vsi i celé vlasti. Byly ustanoveny povinné dodávky vajec, drůbeže, mléka, dobytka, obilí, brambor, sena a slámy. Za nedodržení se vyplácely přísné pokuty. Celkem zdejší občané na pokutách (mimo jiné i za špatné zatemňování) zaplatili 71.500,- Kč. Na mnohé potraviny a předměty životní potřeby byly zavedeny lístky, ceny závratně stoupaly, například máslo, které před válkou stávalo 12,- Kč, se na konci války prodávalo za 500,- Kč. Činnost všech politických stran byla zastavena a bylo zdůrazňováno, že všichni musí vstoupit do nové organizace Národní souručenství, což také až na vyjímky ze strachu učinili. 5. května 1945 očekávali občané u rádií s úzkostí i nadějí čerstvé zprávy z Prahy. S horlivostí začali odstraňovat německé nápisy, vyvěšovali prapory republiky, nepracovalo se a snad ani nejedlo. V lesích kolem vsi se zdržovali prchající Němci, proto se v noci hlídalo se zbraněmi na návsi. V pondělí 7. května 1945 byl utvořen prozatimní Národní výbor, ozbrojení hasiči začali zajímat zdejší Němce, odváděli je do školy, kde je hlídala stráž. Propuštěni byli 12. května, neboť se měli hlásit na pracovním úřadě. Další den přišli do vsi Rusové, ubytováni byli všude, kde to šlo. 21. května byl uvořen revoluční Národní výbor, oficiální volby proběhly o rok později. Na pomík padlých na návsi byla přidělána pamětní tabule za oběti 2. světové války. Proběhla velká oslava konce války a obnovy samostatného, svobodného českého státu. Vesnice se, stejně jako celá země, pomalu vracela k poklidnému životu ve svobodné demokratické zemi ...
V únoru 1948 nastala v životě našeho národa hluboká změna. Veškerou moc ve státě převzala Komunistická strana Československa, vedená Klementem Gottwaldem. V dubnu byl utvořen nový Místní národní výbor, obec byla přidělena pod nový okres v Trhových Svinech. Začalo období komunistické nadvlády, které poznamenalo osudy lidí v celém Československu. V roce 1950 byli zatčeni místní občané Felix Špilauer (odsouzen na 25 let), Jan Kovář (odsouzen doživotně), Jiří Pangrác (odsouzen na 14 let) a Jan Stašek (odsouzen na 25 let). Všichni byli propuštěni až při amnestii v roce 1960, Jan Kovář se jako jediný dožil rehabilitace v roce 1990. Vztahy mezi lidmi byly silně ovlivňovány politickým smýšlením, velkou roli sehrál strach a nejistota. Závist a sváry mezi občany utlumovaly společenský život, který se před válkou tak čile rozvíjel. Slabá byla i činnost dobrovolných hasičů a tím se přerušila tradice masopustních průvodů. Většina lidí se však v té době upínala k práci a společným úkolům, neboť si uvědomovali, že společná práce je jediným prostředkem ke vzájemnému pochopení a zatlačení politického haštěření do pozadí. V roce 1956 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo. Rok na to se postavil kravín a v dalších letech se areál JZD ještě dále rozrůstal. Do JZD museli "dobrovolně" vstoupit všichni. Zemědělská půda, louky a dobytek byl družstvem každému vyměřen, často však bez vědomí původních majitelů. Toho, kdo odmítal do družstva vstoupit, čekaly problémy. Jednotné družstvo mělo být ulehčením práce, ale pravdou byl spíše opak. Lidé měli co dělat, aby splnili povinné dodávky, přes den pracovali na družstevním, večer a o sobotách pro sebe. V roce 1961 se JZD Radostice sloučilo s JZD v Trocnově v držstvo "Palcát", pár let na to byla zahájena stavba požární nádrže "U Sladů". V 60. letech začaly sílit snahy hasičů o znovuobnovení společenského života a vzkříšení tradic. Příchod nových mladých členů a spolupráce se Svazem mládeže brzy přinesla své ovoce. Lidé se znovu začali věnovat zútulňování své obce, při brigádách byla postavena nová zastávka ČD, která usnadnila cestu za prací do města, kompletně se zrenovovala místní hospoda, byl přistaven sál pro 150 osob, byla dokončena kanalizace, díky které nabyla náves dnešní podoby - zavezením doliny a zatravněním byla ves o poznání hezčí. V roce 1971 znovu vyšel masopustní průvod, jehož tradice bez dalšího přerušení trvá dodnes. Hasiči znovu pozvedli společenský život, v novém sále se konaly plesy a taneční zábavy, oslavy MDŽ, dětské dny. O májových průvodech se asi není třeba zmiňovat ...
V dubnu 1975 byly Radostice připojeny jako osada k městu Borovany. Tím byl rozpuštěn MNV, vznikl občanský výbor a o něco později bylo ukončeno i vyučování na zdejší škole. Děti začaly dojíždět autobusem do Základní školy v Borovanech. Pokračovalo se však v úpravách obce - v roce 1979 byla slavnostně otevřena nová víceúčelová budova na návsi, která dodnes slouží jako hasičská zbrojnice, obchod s potravinami, knihovna a osadní výbor (dříve také jako hasičská klubovna). Byl zrekonstuován místní rozhlas a o dalších pár let později postavena nová autobusová čekárna. Během 80. let si v Radosticích zakoupilo staré chalupy několik občanů z Českých Budějovic a z Prahy, mnohé z nich byly hezky opraveny k rekreačním účelům. Ke krásnějšímu vzhledu přispěla i další rekonstrukce několika domů a vybudování nových silnic. I přes to ale na návsi pustla budova ze všech kdysi nejpyšnejší - místní škola. Po ukončení vyučování byla převedena místnímu JZD k přestavbě na bytové jednotky pro své zamšstnance. Po počátečních přípravných pracích se ve stavební činnosti už nepokračovalo a z budovy školy se stal chátrající objekt ...
Revoluční události v listopadu 1989 ovlivnily pochopitelně i život na vsi. V lednu 1990 znovu vyvstala otázka využití školní budovy. Po dvou po sobě jdoucích veřejných schůzích občanů se obyvatelé shodli na záměru předání školy odboru školství, která ji využije jako rekreační zařízení Pedagogického centra pro sluchově postižené z Českých Budějovic. V listopadu 1990, u příležitosti konání komunálních voleb, volili občané Radostic i svou osadní radu. Na lístky házeli do zvláštní krabice jména těch, kteří by měli v budoucnu rozhodovat o záležitostech obce. Krátce předtím, co byl předsedou zvolen knihovník František Stašek, začaly práce na opravě školní budovy.
Středa 29. ledna 1992 se smutně zapsala do života Radostic. To ráno zpozorovali občané podezřelý dým z místního hostince a zavolali hasiče. Od skratu elektrického vedení začalo hořet. Na místo se postupně sjelo 5 hasičských sborů z okolí (místní SDH v té době neměl zrovna příliš funkční zařízení). Shořelo všechno vnitřní zařízení šenkovny. Oheň způsobil škodu za 260 000,- Kčs. Pro obec to byla velká rána, vždyť hostinec je pro obyvatele malých vsí kulturním stánkem, místem setkávání a všeho dění ... V pátek se dobrovolní hasiči sešli na schůzi a hned v sobotu se začalo s úklidem. Pomáhat přišlo asi 30 občanů. Po celý rok se občané účastnili dobrovolných brigád, vedením stavebního deníku byl pověřen Miroslav Smolík. Po celý další rok probíhaly současně opravy na budově školy i na hostinci. Místo u piva se občané scházeli u práce, občas se společně sešli někde v provizorním svatostánku, koupili si soudek piva, muzikanti zahráli. Pospolitost místních obyvatel se tehdy hodně utužila. Opravený hostinec byl poprvé otevřen 3. září 1993. Josef Havel vyrobil na zeď pamětní desku z ohořelého tácu - "Zažil jsem zde oheň, jsem Pohořelec"...
Škola byla dokončena a slavnostně předána až o rok později, slavnostní zahájení provozu se uskutečnilo 19. 12. 1994 (viz citace z kroniky dále). Velkou zásluhu při obnově školy měl i předseda osadní rady pan František Stašek, poskytl jednu místnost ve svém domě pro dělníky, kteří ve škole pracovali a denně jim tam topil. Když v červnu 1994 peníze docházely, vypravil se za přednostkou okresního úřadu v Českých Budějovicích JUDr. Marií Motyčkovou, která škole přislíbila půl milionu korun. Celkový vzhled osady se také lepšil, ženy z vesnice sušily seno, sázely a okopávaly růže, sbíraly odpadky. Radostice vykročily správnou cestou.
V devadesátých letech významně ožil i blízký památník Jana Žižky z Trocnova. Od roku 1990 se tu konal festival křesťanských hudebních skupin Cantate Domino, od roku 1996 pak dnes již velmi známé Jihočeské zpívání (první ročník se pro nepřízeň počasí konal v Radosticích - v sále místního hostince). Dlouholetý správce areálu pan Jiří Eibl koupil s manželkou chalupu v Radosticích, kam se přestěhovali. Do památníku v Trocnově se nastěhoval Jan Musil s rodinou, který tam byl správcem do roku 1999. Poté ho převzali manželé Hruškovi, majitelé Restaurace U Hrušků v Českých Budějovicích. Za jejich správcování se stal místní kiosek velmi oblíbeným místem, postupně byl přistavěn přístřešek s venkovním posezením a ohništěm, kde každoročně probíhá rožnění vola, hrávají tu Babouci, Malá kapela Pavla Havlíka a konají se nejrůznější oslavy. V nedávné minulosti se zde konával velmi populární festival Jihočeské zpívání a památník je stále využíván pro pořádání akcí všeho druhu. I radostičtí hasiči tu pořádají soutěže a akce pro děti. V roce 1999 byla opravena i bývalá myslivna a stodola patřící k památníku na stylovou restauraci, která byla bohužel v provozu jen několik let. Kiosek však zdárně funguje dál. V roce 2011 převzalo památník i celý areál do správy Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích a od roku 2015 je návštěvníkům k dispozici nově otevřená naučná stezka a zdařile zrekonstruovaná celá expozice muzea. (více informací: www.muzeumcb.cz).
V září 1995 se konala velká oslava 100 let trvání Sboru dobrovolných hasičů, což byla pro občany velká společenská událost a také se moc vydařila. Své malé výročí 70 let fungování měla i místní knihovna, pečlivě vedená Františkem Staškem. O školu se vzorně staraly kromě Anny Staškové i Růžena Pexová z č.p. 27. V roce 1996 se u příležitosti voleb do Poslanecké sněmovny konala ve vsi volba nové osadní rady (později osadní výbor). Pan Stašek už pro svůj vysoký věk nechtěl "starostovat" (v září 1996 oslavil s manželkou Annou zlatou svatbu), v červenci si tedy nově zvolení členové vybrali ze svého středu nového mluvčího. Předseda oficiálně zvolen nebyl, ale de facto se jím stal pan Jiří Eibl, který tuto práci zodpovědně a s velkým osobním nasazením vykonával mnoho let. Během devadesátých let bylo v Radosticích investováno mnoho financí do úprav (především na budově školy a hostince).Byly opraveny silnice, rozhlas, opravena osadní budova, opraveno veřejné osvětlení a v roce 1997 začaly přípravné práce na stavbu vodovodu v celkové hodnotě 3,5 milionu. Prostředky čerpala obec i z fondu Programu na obnovu venova (žádost v květnu 1999). Zároveň bylo prováděno mnoho soukromých rekonstrukcí, které celkově přispěly k pěknému vzhledu obce. Nový majitel č.p. 68 Vladimír Kumpoch postupně zbudoval spolu se svým sousedem Vratislavem Frdlíkem z č.p. 23 sportovní areál - hřiště na plážový volejbal a tenisový kurt. Financovali ze svého, pomáhalo mnoho známých a kamarádů. Sport v Radosticích podpořil i vznik klubu potápěčů Trocnovský pulec (autor myšlenky a zakladatel Jan Musil, tehdejší správce památníku Jana Žižky). K potapěčům se přidalo postupně asi 10 občanů z Radostic. Klub se bohužel o pár let později pro nezájem pomalu rozpadl, i když se mnoho jeho členů potápění stále věnuje. V roce 1998 vznikl fotbalový klub "FC Jana Žižky z Trocnova". Ze svých příspěvků si nakoupili i vlastní dresy. Koncem 90. let začala obnova radostického rybníčku Čekánek, a to členy nově založeného spolku Čekánek. Rok 1997 se stal i malým mezníkem v masopustní tradici, neboť byla obnovena dívčí slaměnná koleda, v obdobném složení trvající dodnes. V Zemědělském družstvu Borovany - farma Radostice pracovalo i nadále asi 25 občanů ze vsi a sousedního Trocnova (vedoucí Bohumil Vacek, Radostice byly sloučeny s farmou Borovany v roce 1999). Na veřejné schůzi občanů v roce 1999 byl představen návrh urbanisticko-architektonické projekce na obnovu vesnice. Obnova byla naplánována po etapách na každý rok (výhledově až do roku 2009). Fotodokumentace obsahovala návrhy na opravu průčelí domů na návsi, kompletní rekonstrukci osadní budovy, návsi, dětského hřiště atd.). Vedoucí projektantkou je Ing. arch. Štěpánka Ťukalová. Celkové náklady programu se pohybují v řádech několika milionů. S realizací bylo započato v roce 2000 a probíhá po etapách dodnes. Celkem již bylo investováno několik milionů Kč.
Přelom let 1999 a 2000 byl očekáván s napětím i novým očekáváním. Tak trochu z recese se několik místních občanů dohodlo, že uprostřed návsi uspořádájí o silvestrovské noci slavnostní vatru na přivítání nového století a tisíciletí. Oheň hořel do 2.00 hodin, přítomní lidé byli nadšení a tak se tradice ujala a pokračuje dodnes. V následujích letech probíhaly na vsi architektonické úpravy dle projektu z předchozího roku. Mimo jiné byly obnoveny nápisy na pomníku padlých, pokáceny staré ovocné stromy u školy, odstraněn plot i sloupy a celé prostranství upraveno, srovnáno a zatravněno. U hostince vzniklo nové parkoviště. K 105. výročí trvání SDH Radostice se v areálu památníku Jana Žižky v Trocnově konala obvodová soutěž a v září i historicky první recesistická hasičská soutěž "Hasičení na půl cesty". Tam se také znovu dalo dohromady družstvo mladých hasičů. V roce 2001 pak plně obnovilo svou činnost pod vedením Romany Havlové a Jitky Šimkové (provd. Zahálkové). V rámci programu obnovy vsi byla zahájena úprava pozemku pro budoucí fotbalové hřiště. Další opravy čekaly pozemek před školou (schody, studna, křížek), kapličku (střecha) a hostinec - tam se začalo s demolicí staré stodoly, místo které během dalšího roku vziklo útulné venkovní posezení. I další části stodoly byly opraveny nebo přebourány. Hospoda najednou vypadá úplně jinak, v létě lidé posezení venku ve stínu vítají. Vznikl i větší prostor pro pořádání akcí všeho druhu. Na úpravách pracovali znovu i občané Radostic. Velkých změn se dočkala i osadní budova - byla zbourána sousední nevzhledná čekárna, vyměněna okna, přidělána stříška nad vchodem a renovována fasáda. I v knihovně se udály změny, i když ne stavební. Dlouholetého knihovníka Františka Staška vystřídala od roku 2003 paní Jitka Havlová. V roce 2003 se konalo úspěšné setkání rodáků obce, oslavy výroční hasičského sboru i první zmínky o obci, v činnosti pokračovali Mladí hasiči, vzniklo nové dětské hřiště na návsi, pokračovaly úpravy obce ...
Do roku 1848 byl představitelem obce vesnický rychtář dosazovaný vrchností:
Frdlík Josef (kolem roku 1830)
Krafl Jan (asi do roku 1837)
Stašek Jakub (asi 1837 - 1841)
Herda Vojtěch (asi od roku 1841)
Od roku 1848 si obyvatelé mohli volit vlastní zastupitelstvo:
Herda Vojtěch (asi do roku 1856)
Dvořák Jakub (asi 1856 - 1862)
Karba Antonín (asi 1862 - 1867)
Homr Jan (asi 1867 - 1873)
Dvořák František (asi 1873 - 1879)
Mikoláš Jan (asi 1879 - 1885)
Levý Tomáš (asi 1885 - 1891)
Smolík Tomáš (od 1891 do 1905)
Zabilka Martin (od 1905 do 1911)
Smolík Josef (od 1911 do 1931 - v letech 1925 - 1927 vedl agendu jeho náměstek Jan Chrástka)
Ryneš František (od 1931 do 1939)
Během 2. světové války funkci zastupitelstva vykonávala nucená protektorátní organizace Národní souručenství. Po válce vznikl revoluční Národní výbor, v jehož čele stál předseda a byl složen ze zástupců 4 politických stran. Po únoru 1948 byl utvořen takzvaný akční výbor Národní fronty, jež zahrnoval všechny místní organizace: Český svaz žen, Svaz socialistické mládeže, Svaz požární ochrany, Český svaz červeného kříže a Vesnickou organizaci KSČ. Místní národní výbor trval do sloučení Radostic s městem Borovany v roce 1975, kdy byl ustanoven občanský výbor, v jehož čele stál i nadále předseda, dosazovaný stranou.
Šimek František (od 1945 do 1948)
Benhák František (od 1948 do 1949)
Frdlík Jan (od 1949 do 1953)
Benhák František (od 1953 do 1955)
Vysokomýtský Josef (od 1955)
Záznamy do kroniky obce z let 1950 až 1970 se bohužel nedochovaly. Předsedy MNV byli tehdy: Jan Bledý (kolem roku 1960) a Jan Dejčmar ze Strážkovic (přibližně v letech 1967 - 1971).
Tůma Václav (od 1971 do 1986)
Havel Josef (od 1986 do 1990)
Po listopadových událostech 1989 se událo mnoho změn i v Radosticích. V dubnu 1990 byl zvolen nový předseda Občanského výboru, neboť dosavadní předseda Josef Havel se vzdal funkce z osobních důvodů. První svobodné komunální volby se konaly v listopadu 1990. Předcházela jim předvolební schůze výboru, kde bylo rozhodnuto o ustanovení tzv. osadní rady, která bude rozhodovat o veřejných záležitostech obce (později byla osadní rada znovu přejmenována na osadní výbor).
Burda Josef (předseda osadního výboru od dubna 1990 do listopadu 1990)
Stašek František (předseda osadní rady od 1990 do 1996)
Eibl Jiří (starosta osadního výboru od 1996 do 2014)
Vacek Bohumil (starosta osadního výboru od roku 2014)
1385 - první zmínka o Radosticích v historických análech
1575 - Radostice se stávají součástí třeboňského panství
1785 - Radostice sloučeny se sousední obcí Záluží
1869 - dokončena stavba železnice Č. Budějovice - Č. Velenice
1895 - založen Sbor dobrovolných hasičů Radostice
1906 - založen Spořitelní a záložní spolek Kampelička (trval do 1981)
1910 - postavena a otevřena obecná škola v Radosticích (vyučování ukončeno 1977)
1915 - otevřen nový hostinec na místě dnešního
1920 - vystavěn pomník obětem války a vysazeny "Lípy svobody"
1923 - od Radostic odloučeno Záluží - stává se samostatnou obcí
1925 - dokončena stavba silnice Záluží - Trocnov
1930 - dokončena elektrizace obce, poprvé je rozsvíceno
1939 - vznik Protektorátu, poněmčování, začíná světová válka
1945 - návrat nuceně nasazených a vojáků, oslava konce války
1949 - do vsi zaveden telefon
1971 - zřízena vlastní železniční zastávka, obnovena tradice masopustu
1974 - dokončena kanalizace, úprava radostické návsi do dnešní podoby
1975 - Radostice se stávají součástí města Borovany
1977 - ukončeno vyučování na místní škole
1979 - zrekonstruován obecní rozhlas, rozšířena a upravena víceúčelová budova na návsi
1990 - ustanovení osadní rady, započaty práce na opravě školní budovy
1992 - od skratu elektrického vedení požárem poničena hospoda (otevřena v září 1993)
1994 - škola v Radosticích předána sluchově postiženým dětem
2006 - Radostice mají vlastní stránky na Internetu :-)
První kroniku obce začal psát mladý učitel na zdejší škole Bohuslav Petřík v roce 1925. Sebral a zapsal staré paměti Radostic, jak mu je vyprávěli pamětníci a jak se sám dopátral ve starých archivech. Zapsal pečlivě události do roku 1927, historii jednotlivých stavení, zvyky a obyčeje v obci, osudy významných rodáků i paměti školy. Po jeho odchodu v roce 1927 byl psaním kroniky pověřen nový řídící učitel Antonín Jankovský. Ten zapisoval události do roku 1933, v červenci toho roku Jankovský z Radostic odchází a v jeho kronikářské práci pokračuje od září učitel Tomáš Štěrba. Po jeho odchodu psal kroniku řídící učitel František Novotný a to až do roku 1950. V psaní pokračoval jeho nástupce Josef Voda a to až do roku 1967. Po něm události zapisoval až do roku 1970 Jan Pexa z č.p. 66, tento díl kroniky (tj. 1950 - 1970) se však bohužel po jeho tragické smrti nenašel. Další pamětní knihu začala psát ředitelka na škole Božena Korbelová v roce 1971. Když bylo v roce 1977 ukončeno vyučování a Korbelová se odstěhovala, byla psaním kroniky pověřena paní Růžena Tůmová. Za laskavé zapůjčení kroniky z let 1926 až 1950 a jejích zápisů z let 1978 až 2004 jí patří poděkování. V současnosti vede kroniku paní Jitka Havlová.
"Po pohromě živelné (pozn. krupobití z 12. června 1938) čekala nás i naši vlast a republiku nová bolestná překvapení. Na západě opět se
schylovalo k bouři. Německo provádělo manévry a vojska shromažďovalo blíže našich hranic. U vědomí, že máme také spojence, hlavně Francii a Rusko, nelekli jsme se,
a také jsme provedli částečnou mobilizaci dne 24. září 1938 - záložníků do 40 let. Na to přicházela jedna vyhláška za druhou. K účelům vojenským
odvedeni koně, povozy i auta. Nařízeno odevzdati zbraně, střelivo a radia. Na rychlo prováděna opevnění u řeky Stropničky ze železa a betonu.
Mezi kryty střeleckými byl porážen les. Potom zaraženy kůly a oplétány ostnatým drátem. Do práce musely i kravské potahy, muži i ženy od 17 let do 60 let a
pracovalo se i v neděli, i o svátku Sv. Václava. Všechna tato opatření byla marná, neboť naši spojenci nás zradili. Vyjednávali za nás v německém městě Mnichově.
Tam Angličané, Francouzové, Němci a Italové rozhodli, abychom vydali kraje obydlené Němci, Maďary a Poláky (pozn. Minichovská dohoda byla podepsána v noci 29. září 1938).
Opuštěni, nemohli jsme bojovat a vydali jsme kraje s velkou bolestí. Je to pro nás nezahojitelná rána, neboť tyto kraje souvisely s námi tisíciletí ..."
Zapsal František Novotný
"Život v osvobozené vlasti byl radostný a šťastný, ale náhle přelétl mrak, hrozila bouře. Odvěký náš nepřítel, soused Němec zničil štěstí a spokojenost nás všech.
Po částech urval pohraniční kraje a naposled 15. března přepadl i zbytek a udělal z něj Protektorát pod ochranou Německa. Obyvatelé naší vesničky budou vzpomínati a
nikdy nezapomenou onoho smutného dne. Záhy zrána bylo radiem oznámeno, že německé vojsko obsazuje i zbytek nešťastné naší republiky.
Kdo měl radio, oznámil to známým a nikomu se nechtělo do práce. Na vsi tvořili se hloučky a otázky se točily kolem významné události. Co bude dál?
Co budeme dělat? Nikdo nedostal odpověď. Byla před námi temná budoucnost. Ač německé vojsko jsme toho dne u nás nespatřili, tušili jsme, že je na blízku -
v Českých Budějovicích. Počasí toho dne bylo velmi nepříznivé, strašná sněhová vánice. Je zajímavé, že takové bylo každého 15. března po celou dobu okupace.
Jako by nám chtělo připomenout onen nešťastný den. Nad námi ve větším počtu přelétávala německá letadla. Když vznikla nová světová válka, každý z nás se těšil,
že to tak nezůstane a nezoufali jsme ani tehdy, když válečné štěstí se klonilo na stranu Němců..."
Zapsal František Novotný v roce 1945 (během války byla kronika obce zapečetěna)
Při brigádách na opravě hostince pracovalo během let 1992 a 1993 celkem 59 občanů (43 mužů, 16 žen). Stavební deník vedl Miroslav Smolík z č.p. 65, bylo odpracováno celkem 3270 hodin, po dohodě s MěÚ Borovany se vyplácelo 12,- Kčs na hodinu, celkem 28.677,- Kčs (srážky činily v průměru 11%, mnoho hodin bylo odpracováno zdarma). Ženy se účastnily předvším úklidu a pomocných prací (např. šití záclon).
"Osadní starosta pan František Stašek měl dne 19.12.1994 proslov v místním rozhlase:
'Vážení hosté, dámy a pánové! Při příležitosti otevření obnovené školní budovy, navštívili jste
naší vesnici Radostice, kde vás srdečně vítáme. Budova této školy, kterou naši prarodiče s
velkým úsilím postavili v roce 1910, byla po celá desetiletí ozdobou naší vesnice. Bohužel, po
roce 1977, kdy zde skončilo vyučování, byla vlivem různých záměrů s jejím využitím značně
zdevastována. K jejímu využití jsme nakonec zvolili nejvhodnější cestu - nabídnout ji k
dlouhodobému pronájmu škole pro neslyšící děti. Vám všem děkujeme za pomoc při uskutečnění
tohoto díla. Děkujeme starostovi Borovan, jejichž součástí je naše vesnice, panu PhDr. Stanislavu
Malíkovi, že tento náš záměr podpořil. Zvláště děkujeme přednostce Okresního úřadu paní JUDr.
Marii Krybusové (pozn. dříve Motyčková), za její pochopení a nevšední pomoc v rozhodujících
okamžicích obnovy této budovy. Stavební společnost Staveco obnovila budovu, jak ke
spokojenosti nás občanů, tak i budoucích uživatelů. Přejeme dětem i zaměstnancům školy pro
neslyšící, aby se u nás v Radosticích cítili jako doma. Při této příležitosti vítáme v naší vesnici
nejvýznamnějšího církevního představitele, jaký nás kdy navštívil, biskupa českobudějovické
diecéze pana ThDr. Antonína Lišku.'
Na slavnost přijelo 13 aut a 1 autobus. Z Borovan přijel starosta PhDr. Malík a tajemnice Ing.
Růžena Šimková (č.p. 88). Další hosté byli členové charity z Pasova a z Lince, zástupci firmy
Staveco a obvodní elektrikář pan Burda ze Strážkovic. Z domácích, mimo pana Staška, byli
přítomni pan František Mráz, za Zemědělské obchodní družstvo Borovany pan Bohumil Vacek,
paní Alena Chrástková, která pořizovala fotografie (další fotograf pan Jaroslav Erhart) a
pochopitelně i mnoho místních občanů.
Přednostka okresu přestřihla pásku, kterou před vchodem do budovy držely děti v krojích.
Následovala prohlídka a pak ve společenské místnosti v přízemí starosta Malík předal klíče od
školy jejímu novému řediteli Mgr. Václavu Kvítkovi. Jeho projev překládala pro hosty z
Rakouska tlumočnice. Marie Krybusová obdržela kytici růží a velké poděkování, zástupce firmy
Staveco předal panu Kvítkovi dar - zarámované obrazy budovy. Ředitel poté všem znovu
poděkoval. Českobudějovický biskup Antonín Liška ve svém projevu ocenil význam tohoto díla
a požehnal veškeré další práci. Pan Stašek obdržel od dětí z vděčnosti za jeho starosti dárkový
košík. Pak následovalo taneční vystoupení dětských skupin a občerstvení v místní jídelně.
Vánoční prázdniny toho roku zde trávilo 16 dětí s vychovatelkami a kuchařkou. V pátek 23.12.
měli Štědrý den, k večeři pozvali i manžele Staškovi (paní Stašková se o školu stará v době nepřítomnosti dětí)."
Celý text o historii Radostic byl čerpán z dobových materiálů. Doslovné citace jsou vyznačeny.
Osada Radostice vznikla v průběhu kolonizace jižních Čech někdy v první polovině 14. století. Vzhledem k nevelké vzdálenosti od Ledenic příslušela k tamnímu hradu, který patřil třeboňsko-landštejnské větvi Vítkovců. Později patřily Radostice vladykům z Komařic. Od nich je získala kněžna Anna z Hlohova, vdova po Janu z Rožmberka. A právě tady, v česky psané listině, prodejní a kupní smlouvě ze 16. listopadu 1482 jsou vyjmenováni všichni poddaní na pětadvaceti usedlostech v Radosticích, mezi nimi je i jméno Frdlík. Na Frdlíkovském statku hospodařili nejstarší známí nositelé tohoto jména, jejichž potomci bydlí v Radosticích dodnes.
Po připojení vsi k majetku Viléma z Rožmberka je v urbáři zaznamenán první hospodář, u něhož známe jméno i příjmení - Jíra Frdlík. Obdělával téměř 14 hektarů polí. Jeho syn a dědic Havel Frdlík pak platil zemskou daň z majetku v roce 1611 ve výši 105 kop grošů. Patřil mezi deset nejbohatších sedláků ve vsi. Pro srovnání lze uvést, že cena koně byla 18 kop grošů, pár kožených selských bot stál jednu kopu grošů, sud piva 12 grošů a mzda nádeníka v létě byla 8 grošů denně.
Po bitvě na Bílé Hoře trpělo během třicetileté války celé okolí vinou žoldnéřů obou válčících stran, kteří na bezbranných poddaných vymáhali potraviny a peníze, mstili se pleněním a vypalováním jejich obydlí. Hrůzám války neunikly ani samotné Radostice. Z pětadvaceti usedlostí bylo vypáleno 11 hospodářství a jeden mlýn. Grunt Martina Frdlíka s 12 ha polí zůstal zachován. Roku 1654 je zapsán mezi deseti hospodářstvími, která byla v dobrém stavu. Léta naplněná tvrdou prací pokračovala i v nové generaci rodu. Martin choval ještě pár tažných volů, několik krav, jalovice, ovce a prasata. Koně tehdy nebyli v žádném radostickém hospodářství. Mnoho gruntů zůstalo v rozvalinách a jejich pole ležela ladem. Martin tenkrát ještě po nějaký čas oséval i role opuštěného statku Trdáčků. Kolem roku 1787, za císaře Josefa II., patřil podle písemných zpráv pokračovatel rodu František Frdlík stále mezi sedm velkých sedláků v Radosticích.
Převzato z Rodopisné revue (upraveno)
Nejkratší cesta z vesnice Radostice do městečka Borovan je velice špatná, je to pouhá pěšina, bez stromečku, vinoucí se v otevřeném kraji přes pole a luka. Jdeme-li toto pěšinou, přijdeme v půl cesty k malému potůčku, zvanému Radostický, jenž dělí radostické a borovanské pozemky. Asi čtyři minuty od místa, kde je pěšina přes potok vzhůru proti vodě, vidět je několik olšin, stojících na louce zvané Klimšovo bahno. Ta místa bývala velice bažinatá a dosud se tam povrch půdy jen jen houpá, co je tam bahna. O tom místě, čili o Klimšově bahně se vypravuje pověst, jejíž děj je kladen na počátek 17. století...
Asi před 300 lety vypravili z Radostic do Borovan hlučnou svatbu, při níž byli svatebčané velice rozjařeni. Dlouhými přípravami se však zdrželi, a tak se vydali na cestu do borovanského kostela, v němž měly být oddavky, trochu později. Proto někteří svatebčané chvátali a pobízeli ostatní: "Dělejte, dělejte, ať tam přijdeme včas!" Jiní však myslili, že je času stále ještě dost, a vidouce špatnou cestu - bylo to v zimě - jeli proto s větší rozvahou. Těm, kteří chvátali, pořád se cestou něco přiházelo. Tu té svatebčance spadl šátek, a oni museli zastaviti, aby si jej zvedla, jiné zase spadly modlitby, a zas zastavili. Svatebčanům spadla čepice nebo dýmka, a povoz už zase stál. Opozdili se tak, že ti, co jeli do kostela na "vdatve" s rozvahou, předhonili ty, kteří chtěli být v kostele napřed a včas. Aby opozdilci ostatní dosáhli, nedbali již na cestu. Poněvadž bylo umrzlo, namířili si do Borovan rovnou. Jeli pře všecko, cestou necestou, přes pole i luka, až zajeli na luka pod Radosticemi do Klimšů bahna, zvaných v tom místě Na Havlíčkojc. Svatebčané nedbali však ničeho a vjeli do bahen, o nichž se domnívali, že jsou zamrzlá. Šťastně přejeli i zamrzlý potok. V tom začali zvonit právě pozdvihování. Někteří křičeli, aby zastavili, aby se mohli bíti v prsa. Ale nevěsta byla již netrpělivá, byla by se bývala viděla nejraději už u oltáře, a proto volala: "Jen jeďte pořád!" Kočí tedy práskl do koní, koně se vzepjali, ale tu se ozval záludný praskot ledové kůry a podivný sykot provaleného bahna. Pod zděšenými svatebčany povolila pojednou zrádná půda, a nežli se z úděsu mohli vzpamatovat, všichni, i s muzikanty, s koňmi, i svozem se propadli do bezedné hloubky šalebných luk, jimž se jindy vždy tak opatrně vyhýbali. Jen jedna jediná družička se zachránila. Byla to ta, která se cestou modlila. Jak se vůz otřásl, vypadly jí z ruky modlící knížky. Rychle pro ně z vozu seskočila, ale než se otočila, ostatní se jí zatím ztratili. Vjeli do bahen jindy tak obávaných, a tam se propadli. Země se nad nimi zase uzavřela a ukvapení svatebčané, kteří z pošetilé nedočkavosti ztratili všecku rozvahu, zůstali pochováni v hlubinách močálu. Tak byli ti hodní zachráněni a zlí potrestáni. Dosud, je-li deštivo, zdvihnou se občas ta bahna až přes půl metru do výše. Lidé říkají, to že tam propadlí svatebčané tančí.
Když ta luka asi před 40 roky (po roce 1860) odvodňovali, nalezli tam při kopání strouhy ještě ohnilé řebřiny z vozu. Ještě před nedávnem, chtěli-li Na Havlíčkojc sekat trávu, museli se přivézt s sebou vrata, s nimiž jako na voru přejížděli močály. Dobytek, zapadal tam tak hluboko, že jen po dlouhých hodinách a s největším namáháním jej zase vytáhli.
Přes toto Klimšovo bahno šli jedenkrát, asi před sto lety ( kolem roku 1800), v masopustě dva hodně napilí muzikanti. Byli z Radostic a šli domů odkudsi z muzik, kde vyhrávali. Jeden hrál na housle, druhý na dudy. Byli v rozjařené náladě a nedalo jim to dobře. Když přišli na bahna, vyvstala v nich vzpomínka na propadlé svatebčany, a co kozel nechtěl, poroučeli si najednou, aby jim muzikanti propadlé svatby zahráli: "Tak nám tu, vy propadlí muzikanti, taky jednou zahrajte!" Jen to řekli, hudebníci propadlé svatby dvěma ustrašeným radostickým hudebníkům z ničeho nic opravdu vyhrávali. Ale Radostickým zašla radost. Dali se honem na útěk k Radosticům. Již minuli Klimšovo bahno, již byli skoro až u vsi, ale v patách za nimi vyhrávali hudebníci do země propadlé svatby pořád a pořád. Teprve doma se jakžtakž uklidnili. Podruhé již nešli nikdy domů touto kratší cestou. Raději si vždy kus cesty zašli, jen aby se jim ta příhoda zase znovu neopakovala. Za živý svět by nebyli už vícekrát šli přes Klimšovo bahno, a což teprve, aby tak mluvili jako tenkrát.
Ještě asi před 60 lety (před rokem 1850) lidé říkávali, že na tom bahně hrají. Těmi místy jezdíval tehdy nějaký kolomazník. Vozíval po okolí na trakaři kolomaz a prodával ji sousedům na mazání kol u vozů, aby se snadněji otáčela a nevrzala. Jezdil tudy už dlouhá léta, dobře přes třicet let, a nikdy se mu u Klimšů bahen nic zvláštního nepřihodilo. Až najednou, jedenkrát také, když tudy jel a byl hezky napilý. Když přijel k místu, kde slýchali lidé hudbu, vzpomněl si na propadlou svatbu a tu se hlasitě sám pro sebe takto rozpovídal: "Tady má muzika hrát, a já tu jezdím už přes třicet roků a ještě jsem ji neslyšel!" Vjelo do něho furiantství a hned si poroučel: "Tak bych si muzikanti přál, abyste mi tady jednou zahráli!" Bylo to již večer po klekání. Sotva však vyřkl svou smělou žádost, muzika skutečně spustila. Propadlí muzikanti vyhověli jeho troufalému přání a k vydrážděnému sluchu podnapilého smělce dolehly z podzemních hlubin tajuplné tóny. Muzika mu začala opravdu hrát. Milému kolomazníkovi přešla najednou všecka chuť k poslouchání. Pojala ho hrůza a strach, pustil trakař i s kolomazí a jako splašený vzal nazpět do zaječích. Uháněl a uháněl, až přiběhl celý udýchaný do městečka Borovan. Na náměstí "na městečku" všecek ještě zděšený padl a zůstal ležet bez sebe. Když ho vzkřísili, byl ještě jako z jiného světa a varoval pak všechny, vícekrát aby si žádný nepřál, aby mu tam zatrolená kapela také zahrála.
Svatba do země propadlá byla tam dlouho. Když už dávno byla pod zemí, narodil se u Besednic jeden chlapeček, který se stal později knězem a jako kaplan přišel do Borovan. Zůstával na faře v kaplance v prvním poschodí. Mrtví svatebčané přišli pro tohoto kaplana v noci o půlnoci, právě ve dvanáct hodin. Přišli z nenadání a se světlem na faru a žádali, aby je kaplan šel oddat. Ale kaplan se zdráhal. Nedůvěřoval neznámým záhadným návštěvníkům, kteří přišli k oddavkám v tak nezvyklou hodinu. Svatebčané zase setrvávali houževnatě na neodkladném splnění horoucí své tužby, na jejíž konečné splnění marně a po staletí dlouho čekali. Třikrát poslali k ustrašenému knězi mrtvého kostelníka, ale kaplan jí nechtěl. Ale když k němu poslali počtvrté, tu kaplan neodbytným svatebčanům konečně povolil a odhodlal se naléhavému přání podivných snoubenců vyhovět. A tak tedy šel. Nevzal si však s sebou žádné světlo, jak jindy vždy činíval, protože svatebčané se světlem pro něho již přišli. A toto opomenutí se mu stalo osudným. Když kaplan vešel do kostela, byl kostel plný lidí a světel a snoubenci klečeli již u oltáře. Kaplan prošel mezi svatebčany k oltáři a podle obvyklých obřadů ženicha a nevěstu oddal. Jakmile však byli snoubenci oddáni, světlo najednou zhaslo a svatebčané zmizeli. Kaplan zůstal ve tmě a v mrtvém tichu sám. Lekl se a studený mráz projel celým jeho tělem. Z toho úleku se rozstonal a brzy nato ze strachu umřel.
Převzato: Borovany v pověstech a současnosti (sebral Jan Žáček v roce 1908), vydal MNV Borovany, 1981